Ticho kamenů

Jsou ruiny, které nic nežádají. Nechtějí být obnoveny ani pochopeny. Drží, to je vše. A v té němé zarputilosti říkají víc než jakákoli kniha.

Dlouho jsem hledal slova, abych popsal, co cítím před rozpadající se zdí. Není to nostalgie. Není to smutek. Je to forma úcty. Zeď přešla časem, aniž by od kohokoliv cokoliv žádala.

Člověk někdy píše, jako staví zeď. Kámen po kameni, aniž by věděl, zda kolem někdy někdo projde. Psaní, je-li upřímné, nehledá pohled. Usadí se jako prach na kamenech a čeká.

Co mě na ruinách fascinuje, je naprostá absence ješitnosti. Vzdaly se všeho, co je činilo užitečnými. Zůstává jen forma a v té obnažené formě krása, kterou architekt nepředvídal.

Často myslím na svá vlastní slova jako na kameny. Některá vydrží. Jiná se zhroutí. Nemám žádnou kontrolu nad tím, co zůstane.

Ticho kamenů není prázdnota. Je to plnost. Plná všeho, co bylo řečeno, prožito, zapomenuto. Kameny si pamatují bez paměti.