Strom bez jména

Strom si nevybírá, kde roste. Roste, to je vše. A když ho vítr vyvrátí, neprotestuje. Padá a ve svém pádu s sebou bere veškerou paměť půdy.

Jsem vyvrácený strom. Ne násilím, ne náhodou. Pomalým rozhodnutím, které jím vlastně nebylo.

Exil není místo. Je to stav. Stav zavěšení mezi tím, čím člověk byl, a tím, čím nikdy zcela nebude.

Praha mě naučila tichu. Ne tomu, které člověk snáší, ale tomu, které si volí.

Strom bez jména je ten, který roste mezi dvěma zeměmi. Jeho kořeny už nevědí, které půdě patří. Ale drží.

Psát z exilu znamená psát z té trhliny. Z toho prostoru mezi dvěma světy, kde slova nikomu nepatří.

Strom neví, že je krásný. Neví, že je sám. Roste, ohýbá se, odolává. A když umírá, umírá vestoje.